Název

Búčkyáda 26.-28.7.2013

Popis

Po několika přesunech termínu si to svištím na Bůčkyádu, která se koná na T.O. Velké medvědice. S Hadačkou – Wokčan Vinian – máme sraz v Pardubicích na nádraží. Můj vlak má ale velké zpoždění, a tak to vypadá, že to nestihnu a pojedu sám. Nakonec jsem to stihnul, ale Hadačka seděla vepředu a já v zadu vlaku. Setkali jsme se až ve Dvoře Králové. Na Medvědici jsme dorazili společně v pátek večer.
Akorát se krájely první bůčky na pečení a chystala se zelenina. Kdo přijede na Bůčkyádu musí s sebou donést kilo bůčku. Ten se společně upeče pod dozorem hlavního šéfkuchaře Svaťáka. Můj bůček dovezla Alenka s Ďabem, protože jsem měl obavy, aby se mi ve vlaku nezkazil. Cesta trvá skoro 4 hodiny a panují tropická vedra.
Na Medvědici panuje dobrá nálada a kamarádi se starají o zábavu. Hraje se, zpívá, vyprávějí vtipy a veselé příhody. Bůček nemá chybu. Svaťák UMÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!!
Ráno bylo opět palermo. Nikde ani mráček a po vánku ani stopa. Jelikož je sucho, je vyhlášen přísný zákaz rozdělávání ohňů. To by mohl být problém, ovšem Svaťák má filipa a lehce ho vyřešil. Použil plynový vařič na přípravu bůčku a místo ohně se postavila malinká hranice z větviček na kterou postavil sklenici se svíčkou. Jako ohnívák byl určen Tom Wiliems. A tak jsme seděli v noci u svíčky a ve dne jen tak. Nikomu nevadilo, že nehořel oheň a bylo nám fajn.
Někteří kamarádi v sobotu odjeli k vrchlabskému Danovi na W-claim na Anínskou louku. On měl totiž výročák a i oni se potýkali se suchem a zákazem rozdělávání ohňů. Ten zákaz platil všude, a jak jsem zjistil při zpáteční cestě, platil i na Vízmburku, kde měli taky výročák. A tak vlivem sucha byla celá republika bez ohně.
Takže někteří kamarádi odjeli a jiní zůstali a další přijeli. Tak už to bývá. Furt nás bylo dost a bůčku Hamburk. Sobota byla nádherně horká a někteří z nás sebrali odvahu a vlezli do ledového lesního jezírka pod Medvědicí. Tom se málem utopil, neb se s ním potopil Titanik, zajímavé dětské plavidlo. Byl zachráněn, a když z nás opadalo bahno, bylo nám fajn. Zpívali jsme do tónů kytar a majíc mastné huby si nikdo ani neuvědomil, že už je neděle. Ráno jsme začali pomalu balit. Zašel jsem si ke studánce pro vodu na cestu. Najednou se na mě od studánky řítí čtyři bestie z Baskervilu. Tlamy jako stodoly, koulely očima, z huby jim tekly sliny a štěkaly a cenily zuby. Řekl jsem si, že to je moje poslední hodinka, minimálně bez koulí. Připažil jsem, schovaje koule do dlaní a koukám nahoru, aby si ty ludry nemyslely, že s nimi chci zápasit. Když bylo nejhůř, ozvaly se ženské hlasy a řvaly na psy jako pominuté. Při pohledu na ty ženščiny jsem si uvědomil, jak jsou ty bestie nádherné..... V tichosti jsem nabral vodu, probíraje se z šoku a mazal na Medvědici.
Rozloučil jsem se s kamarády, už nás tu zbylo jen pár, a upaloval na vlak. Dom jsem dojel po 19. hodině.
Díky kamarádi z T.O. Velké medvědice.
Díky Svatej.
Ahoj někdy, někde.

Nastavení